Každý večer poté, co se nám společnými silami podaří uspat kouče, beru Taru ven. Přiblížím se ke skříni v koupelně, pod kterou se schovává a vesele šeptám:
- Tari pojď, proběhneš se, vyčurkáš se, vykakáš se, já to posbírám do pytlíku a pak půjdem spát... bude sranda!
Jenže Tara se kupodivu vůbec nemá k činu, pokouší se zalézt hloub do stínu a koulí na mě veliké oči s výrazem:
- Je to fakt nutný páníčku?!
Jasně, boty už mám na nohou, pytlíky v kapse a vodítko v ruce. Pelíšek vytahuji i s Tarou a pokus o útěk zarazím přicvaknutím obojku. Jde se ven.
Sotva se zavře brána paneláku, Tara se rozklepe jako ratlík a pokouší se dostat zpátky.
-Tari neblbni, víš že se musíš vyvenčit. Vždyť se nic neděje.
Teriér zoufale hledá úkryt, pokouší se zalézt pod stojící auta, schovat se v křoví, skučí a občas se zastaví, podívá se mi do očí a zoufale se mi snaží vsugerovat myšlenku, že se máme otočit a mazat domů. Kdysi jsem jí mohl pustit hned jak jsme přešli cestu. Pobíhala po trávníku, čmuchala na všech rozích - četla si zprávy od ostatních psů - teď to opravdu nejde. Táhnu ji za sebou na vodítku a připadám si jako mučitel malých pejsků. Tara mi to teda neulehčuje, poskakuje jako malý kůň a pokouší se uškrtit se na vodítku. Ujdeme pár kroků a pak se objeví.
Legenda praví, že obyvatele staré Číny kdysi trápil netvor jménem Nien. Objevoval se vždy koncem roku - vplížil se do vesnice a pojídal lidi; mladé, staré, hezké i ošklivé, muže i ženy, nemluvňata i důchodce. Hrůza to byla tak veliká, že jméno netvora dokonce splynulo s čínským označením "rok" - "Nien" (v pinyinu "nian" ;-)). Děs nebral konce, dokud kdosi nevymyslel ohňostroj. Lidé zapálili střelný prach, bouchli petardu, na obloze se rozzářilo světlo, netvor se lekl a utekl. Jenže nedá mu to; zkouší štěstí vždy znovu koncem roku (musí si předtím vždy pečlivě nastudovat lunární kalendář, protože ten se od evropského - solárního, trochu liší).
A teď se zdá, že čínský netvor útočí i v Praze. A činí tak už od konce listopadu. Možná to nezní pravděpodobně, ale zdá se, že skupina statečných dobrovolníků se rozhodla vzepřít se teroru z východu a vyhlásit netvorovi válku. "Nás nedostaneš! Budeme statečně střílet petardy každý večer od osmi minimálně do půlnoci!"
Při první ráně Tara vyskočí, pak začně zoufale kňučet a opět se pokouší utéct. Škrtí se o vodítko a já si znovu opakuji, že ho ráno musím vyměnit za postroj, o který si nemůže tolik ublížit. Dřepnu si a když pejsek pochopí, že se nevysmekne, zkouší se schovat pode mnou. Bum! Ozve se další rána. Asijský netvor dostává na frak. O pár metrů dál pomáhám nešťastné důchodkyni vylovit jezevčíka Dášu zpod auta. Babička bezradně stojí na chodníku s vodítkem v ruce (Dáša se úspěšně vysmekla) a povzbuzuje mě:
- Já vím, pejsci do paneláků nepatří...
- No to ani lidi.
Odpovídám a snažím se znít vesele, zatímco klečím pod autem a za zadní packy vytahuji třesoucí se chlupatou kouli neštěstí.
- Pejsci patří do přírody...
pokračuje paní...
... jenže my jsme jim práve v té přírodě postavili ty paneláky.
ukončuje myšlenku.
Z babičky se tedy vyklovala radikální enviromentalistka.
Hvízd a bum! Ozývají se další rány. Tara upadá do šoku, podlomily se ji tlapky, stočí se na zemi do třesoucího se klubíčka, koulí očima a lapá po dechu. Beru ji na ruce a vysvětluji, že lidé se čínských netvorů odjakživa bojí a že je naprosto nezbytné oslavovat výměnu kalendáře co největším rámusem (správně by to teda mělo být na lunární Nový rok, ale ono si to ta potvora určitě probere). Možná jsou i tací, co v této zálibě vidí jistý druh jakési třaskavé verze pyromanie - vždyť kdo neměl období, kdy se zálibou sledoval hořící sirku - a možnost odstřelit si vybuchující raketu je přeci tak boží! - Ale ti nejspíš nepochopili nutnost bojovat s asijskými monstry. Absurdní nesmělé námitky vyděšených zvířat přeci neobstojí proti nezbytnosti dodržovat tradice.
Doma Taře otřu packy a ona okamžitě mizí pod skříní. Chtěl jsem jí ještě říct, že se možná pletu... že možná existuje nějaká jiná slavná a důležitá tradice, kvůli které je nutné celý měsíc noc co noc děsit nemohoucí boží stvoření, ale už mě žádná nenapadla.